Práce s dětmi provází paní Miloslavu už řadu let a je pro ni nejen zaměstnáním, ale i velkou radostí. Je maminkou dvou již dospělých dětí a zkušenosti sbírala jako vychovatelka ve školní družině, v dětské skupině i jako asistentka pedagoga v mateřských školách, kam nyní nastupuje do nové školky. Hlídala děti všech věkových kategorií od několikatýdenního miminka až po starší děti, přičemž nejbližší jsou jí právě miminka a děti předškolního věku. Má také zkušenosti s dětmi s ADHD, autismem i Aspergerovým syndromem, a díky tomu, že její syn má Aspergerův syndrom, dobře rozumí jejich potřebám. Ke každému dítěti přistupuje individuálně, ráda s nimi komunikuje a nejvíce ji těší jejich upřímnost, bezprostřednost a radost ze společně stráveného času.
Jak Miloslava zvládá každodenní situace
Máte poprvé hlídat Aničku z Prahy, které je čerstvých pět let. Anička už rok chodí do školky a její maminka s tatínkem si nyní potřebují vydechnout a vyjet si na celou sobotu na společný výlet ve dvou. O Aničce víte, že ji ještě nehlídala jiná teta než maminčina sestra, že u knížky moc dlouho nevydrží a nejvíce ji baví jakýkoliv pohyb. Maminka s tatínkem nebudou mít speciální požadavky na denní harmonogram, nechávají jej čistě ve vaší kompetenci. Jak bude vaše společná sobota vypadat?
Než rodiče odjedou, věnovala bych chvíli rozhovoru s nimi. Zeptala bych se na Aniččin běžný režim, oblíbené činnosti, hračky, pohádky nebo postavičky, které má ráda. Zajímalo by mě také, jestli má nějaké oblíbené hřiště, kam běžně chodí, zda po obědě ještě odpočívá nebo spí, jaká mají doma pravidla ohledně sledování televize, používání mobilu nebo tabletu a zda je něco, čeho se Anička obává nebo co jí naopak pomáhá cítit se bezpečně. Samozřejmě bych si ověřila také případné alergie, zdravotní omezení nebo jiné důležité informace.
Poté bych se obrátila přímo na Aničku. Nechala bych ji, aby mi ukázala svůj pokoj, oblíbené hračky nebo knížky. Pokud by chtěla, mohla by mě sama vzít na své nejoblíbenější hřiště. Myslím si, že právě to jí může pomoci cítit se jistěji, protože bude v prostředí, které dobře zná.
Protože vím, že Aničku baví především pohyb, většinu dne bychom strávily venku. Mohly bychom si hrát na hřišti, podniknout krátkou výpravu do parku, pozorovat přírodu, sbírat přírodniny nebo si zahrát různé pohybové hry. Program bych přizpůsobovala jejímu zájmu, počasí i tomu, jak se bude během dne cítit.
Po návratu bychom si společně umyly ruce a daly svačinu nebo oběd podle zvyklostí rodiny. Ráda děti zapojuji do běžných činností, takže by mi Anička mohla pomoci například s prostíráním nebo přípravou jednoduché svačiny. Pokud je zvyklá po obědě odpočívat, dopřála bych jí klid. Jestli už nespí, zvolily bychom klidnější aktivitu – tvoření, stavění ze stavebnic, společenskou hru nebo krátkou pohádku. Protože u knížek dlouho nevydrží, nenutila bych ji do dlouhého čtení.
Po celý den bych dbala na dostatek pití, pravidelný režim a především na to, aby se Anička cítila bezpečně a respektovaně. Pokud by se jí zastesklo po rodičích, přijala bych její emoce s klidem a podpořila ji, aniž bych její pocity zlehčovala.
Po návratu rodičů bych jim předala krátkou zpětnou vazbu o tom, jak jsme společně strávily den, co Aničku nejvíce bavilo, jak jedla, odpočívala a jak se během dne cítila.
S Aničkou jste na písku a kromě dovádění na průlezkách také stavíte bábovky. Anička poklidně sedí a z postavených bábovek se snaží připravit hotové cukrářské potěšení. Zrovna má v ruce sítko, kterým „cukruje“ bábovku. Přijde k ní holčička asi ve stejném věku, vezme jí sítko z ruky a hodlá si s ním hrát sama. Anička je nešťastná a natahuje, že bude plakat. Jak situaci vyřešíte?
Nejprve bych zůstala klidná a dala Aničce najevo, že vidím, co se stalo a že rozumím jejím pocitům. Řekla bych například: „Vidím, že tě to mrzí. Ty sis se sítkem právě hrála.“
Poté bych se obrátila na druhou holčičku klidným a respektujícím způsobem. Řekla bych například: „Anička si se sítkem ještě hraje. Až bude hotová, můžeš se jí zeptat, jestli ti ho půjčí.“ Pokud by mělo pískoviště další sítko nebo podobnou hračku, nabídla bych jí ji jako možnost.
Pokud by druhá holčička sítko nechtěla vrátit, snažila bych se ji motivovat k domluvě, ale do fyzického přetahování bych nešla. Kdyby situace přetrvávala, oslovila bych její doprovod, aby nám pomohl situaci společně vyřešit.
Celou situaci bych využila jako příležitost učit děti vzájemnému respektu, střídání a komunikaci. Aničku bych podpořila, aby postupně dokázala říct například: „Ještě si s tím hraju, potom ti to půjčím.“ Cílem není konflikt vyřešit za děti, ale pomoci jim najít způsob, jak ho zvládnout s respektem k sobě i k druhým.
S rodiči jste byla domluvená, že dorazí večer před uspáváním malé Aničky. Půl hodinky před tím, než mají dorazit, vám volá zoufalá maminka, že stojí na dálnici v koloně a že určitě nestihnou přijet na čas. Zpoždění budou mít veliké a není nikdo, kdo by je mohl zaskočit. Anička je z celodenního řádění již unavená a ptá se po rodičích. Co budete dělat?
Nejprve bych maminku uklidnila, že situaci zvládneme a že s Aničkou zůstanu, dokud bezpečně nedorazí domů. Domluvila bych se s rodiči přibližně, kdy očekávají příjezd, a požádala je, aby mi dali vědět, pokud by se situace změnila. Zeptala bych se rodičů, jak probíhá uspávání – zda si čtou pohádku, zpívají písničku, rozsvěcují noční světýlko nebo má Anička nějaký usínací rituál či oblíbeného plyšáka. Snažila bych se zachovat co nejvíce její běžné zvyklosti.
Aničce bych pravdivě a přiměřeně jejímu věku vysvětlila, že maminka s tatínkem uvízli v koloně a přijedou později. Ujistila bych ji, že jsou v pořádku a že pro ni určitě přijedou.
Pokračovala bych v jejím běžném večerním režimu tak, jak jsou doma zvyklí.
Pokud by byla Anička už unavená, uložila bych ji ke spánku. Kdyby se jí po rodičích stýskalo nebo byla smutná, byla bych s ní, přijala její emoce a poskytla jí pocit bezpečí. Po příjezdu rodičů bych jim předala informace o tom, jak večer proběhl a jak se Anička cítila.
