Eliška H.

Zdravím všechny rodiče
a doufám, že na mém profilu najdou to, co hledají.
Jmenuji se Eliška, je mi 29 let (hrdý střelec) a v současnosti se připravuji na příjímací řízení na zahraniční VŠ .

Když nekoukám do učebnic, trávím svůj čas ráda v přírodě, s kytarou nebo u dobré knihy a čaje.
Pocházím z okolí Plzně, kde jsem se čile věnovala hlídání dětí. Při gymnázium jsem v rámci dobrovolnictví doučovala a vedla skupinu předškoláčků na skautu. Po ukončení školy jsem strávila necelý rok jako osobní asistentka, nejčastěji právě mezi dětmi. Docházela jsem například k autistickému chlapečkovi. Také jsem vypomáhala tři roky jako vedoucí své vlastní skupiny dětí na skautském příměstském táboře "Ve městě, a přece venku."
Mám zkušenosti i s batolaty, 2 měsíce jsem vypomáhala jako au-pair ve Švýcarsku s 14 měsíčním klučinou a navštěvovala jsem v Plzni kojenecký ústav.
Nejmladší drobě, které jsem díky |odkaz skryt| měla tu radost hlídat, byl tříměsíční kluk během agility závodů :)
V minulosti jsem vypomáhala i v soukromé školce, když onemocněla některá z tet (většinou ve třídě nejmladších, tedy jednoletých až dvouletých drobků) a jednou na týden ze stejného důvodu v dětské skupině.
V současnosti hlídám především nárazově (při onemocnění dítěte, když chtějí rodiče za kulturou apod.) přes platformu hlídačky, a to nejčastěji batolata a předškoláky.

Při hlídání se vždy nejdříve snažím od rodičů dozvědět všechny potřebné informace - oblíbené činnosti dětí, ustálené zvyky, čas jídla a podobně. Ke každému dítěti přistupuji individuálně a není pro mě problém přijít i dříve či jindy, než má hlídání začít, abychom se v přítomnosti rodičů seznámili.
Ráda se s dětmi věnuji tomu, co je zrovna zajímá, ať už jde o stavění z lega, deskové hry, prohlížení si knížek, hraní na schovávanou nebo dovádění na hřišti.
A pokud je to jen trošku možné (tedy za předpokladu, že nikdo nemarodí a venku nepadají trakaře), chodím s dětmi každý den ven.
Pokud bych měla mluvit o jakési své "filozofii" k přístupu k drobkům, nejlépe jí asi vystihuje slavné "pomoz mi, abych to dokázal sám" Marie Montessori. A pak to, co učí rodiče Naomi Aldort. Říci místo: "Neplač, vždyť to nic není", když dítě upadne, spíše: "Bolí to, viď? Chceš to pofoukat?" :)
V případě zranění nebo péče o nemocné dítě si dokážu poradit, mám za sebou 40 hodinový kurz od Českého červeného kříže.