Kateřina pochází z Prahy, kde vystudovala scénaristiku a dramaturgii. Káťa je maminkou dvou dětí.

Káťa hlídala své mladší sourozence, poté šla studovat do Anglie, kde hlídala tři děti v jedné rodině. Brigádně poté při studiu na vysoké škole hlídala děti hlavně v předškolním věku. Ráda by hlídala další děti společně se svými.

Káťa ráda tráví čas s dětmi venku, na hřišti nebo herničkách a také ráda cestuje a píše. Domluví se anglicky a španělsky.

Jak Kateřina zvládá každodenní situace

Máte poprvé hlídat Aničku z Prahy, které je čerstvých pět let. Anička už rok chodí do školky a její maminka s tatínkem si nyní potřebují vydechnout a vyjet si na celou sobotu na společný výlet ve dvou. O Aničce víte, že ji ještě nehlídala jiná teta než maminčina sestra, že u knížky moc dlouho nevydrží a nejvíce ji baví jakýkoliv pohyb. Maminka s tatínkem nebudou mít speciální požadavky na denní harmonogram, nechávají jej čistě ve vaší kompetenci. Jak bude vaše společná sobota vypadat?

Hezky se s rodiči rozloučíme a zamáváme jim buď u dveří nebo z okna. Pak vytvořím Aničce prostor se se mnou a novou situací sžít tak, že ji poprosím, jestli by se mnou šla připravit nějakou svačinku. Společně si uděláme nějaké pití, ovocné talíře. Za pomocí oříšků z nich vytvoříme obrázky, uděláme si slavnostní tabuli a společně s nějakými jejími panenkami nebo medvídky ji spořádeme a vypijeme. Tak se ujistím, že je Anička sytá a má doplněný pitný režim, takže pokud by se při odchodů rodičů při snídani přes stres z odjezdu něco nepovedlo, teď to s Aničkou dosytíme. Zároveň budu mít nyní jistější odhad o tom, kdy by Anička mohla chtít jít na toaletu a budu se ji na to moci včas optat v případě, že by se mi to styděla říct, nebo pro nastalou nezvyklou situaci opomněla. (Pokud by to tedy nebylo proti instrukcím rodičům) obékli bychom se a přichystali se na procházku. Aby se Anička se mnou cítila jistější, opatala bych se jí jestli si chce vzít něco sebou ven. Pokud by to byl kočárek, odrážedlo nebo bábovičky, dalo by mi to i jasnější indicií o tom, co by dnes ráda dělala. Vyrazíme na hřiště, které znám, jelikož jsem si okolí jejího sousedství prošla na mapách. Po nějakém čase, kdy bych viděla, že je Anička už venkem nasycená, bychom se opět vrátili domů a podle toho, zda je zvyklá v poledne spát, nebo obědvat, bychom se buď naobědvali, nebo uložili k odpočinku, podle jejího režimu, situace a samozřejmě Aniččina rozpoložení. Pokud Anička už nespí přes den, byl by oběd a klidovější režim s nějakými stavebnicemi, domečky pro panenky, nebo plyšáky. I když u knížky Anička mážná dlouho nevydrží, zkusíme samozřejmě i nějakou literaturu. Jelikož není důležitý čas, ale kvalita vjemů a vím, že si u knihy můžu všímat jiných věci, než třeba s Aničkou probírají rodiče. Můj hlas je také nový a navíc mám sebou knížku, kterou doma určitě nemá. Po čase bychom se opět osvěžili svačinou, abychom se posilnily na další výpravu po okolí, tentokrát už se známe, a tak bych zkusila jít klidně i na vzdálenější hřiště. Podle počasí a nadšení se můžeme venku zdržet třeba do západu slunce. Všechno potřebné sebou mám. A prohřát se můžeme i v kavárně, kterou jsem si tu vyhlídla, na čaji, jelikož to bude pro Aničku určitě zajímavé spestření a budeme si tak moc užít západ slunce cestou domů.

S Aničkou jste na písku a kromě dovádění na průlezkách také stavíte bábovky. Anička poklidně sedí a z postavených bábovek se snaží připravit hotové cukrářské potěšení. Zrovna má v ruce sítko, kterým „cukruje“ bábovku. Přijde k ní holčička asi ve stejném věku, vezme jí sítko z ruky a hodlá si s ním hrát sama. Anička je nešťastná a natahuje, že bude plakat. Jak situaci vyřešíte?

Vrátím Aničce nad situací sílu, tak že jí pomůžu s jejími emocemi. Dám jí tedy najevo, že jsem tam s ní, dám jí oporu v sobě samé, tak že ji nechám prožívat její oprávěné emoce, tím, že nejprve vyjádřím pochopení, lásku a sounáležitost a pojmenuji jí je. Jsi smutná protože jsi přišla o sítko viď? Taky bych plakala, kdybych si takhle hrála a najednou bych nemohla. Mrzí mě to a proto pláčeš viď? Obvyklá situace je, že děti v tomto věku už nejen přikyvují, ale i se sami rozpovídají. Například klasicky jednoduché: "To je moje sítko." "Já vím. Máš pravdu je to tvoje sítko. Holčička viděla jak si s ním hezky hraješ, zaujalo jí to a chtěla to taky zkusit, ale možná neví, jak to udělat správně, možná neví, jak si ho od tebe půjčit. Chtěla bys to sítko teď zpátky?" "Jo." "Tak dobře, pak pojď vstaneme a půjdeme holčiku poprosit, jestli by nám ho vrátila, že jí ho teď zatím půjčit nechceš? Dobře?" Podle toho, v jaké by byla Anička kondici, bych ji zkusila pomoci, ať se holčičky zeptá sama a podpořila ji. Nebo bych to za ni udělala já. "Ahoj, jak se jmenuješ?" "Tohle je Anička a to sítko se kterým si teď hraješ je její a chtěla by ho zpátky, vrátíš jí ho prosím?" V tuhle chvíli obvykle už nikdo z děti na situaci není sám a i holčička bude mít po svém boku někoho ze svých blízkých, kdo ji nejspíš podpoří v tom, aby udělala, to co je správné. Pak tedy s Aničkou poděkujeme a vrátíme se zpátky k naší hře. Je důležité, aby Anička získala vzor toho, jak se se situací v budoucnu znovu vypořádat. Je důležité, aby znala své hranice a svou integritu a uměla se za sebe postavit. Půjčování věcí je domluva a pokud na půjčení svého sítka bude později připravená, dojde na to. Zatím ji však na písku leží rozdělaný projekt, nějaký její záměr, který je také potřeba dodělat. Při hře, znovu nad bábovkami, dám Aničce sílu a jistotu v tom, jak do budoucna v takové situaci se svými emocemi pracovat tak, že ji ještě zrekapituluji, co se všechno stalo a dovysvětlím, proč se třeba holčičce zprvu nechtěla jí sítko dávat podboně, aby Anička chápala i emoce ostatních, rozvíjela svou empatii a sama v budoucnu reagovala lépe, když například také bude od někoho něco chtít a nepřerostlo to například v napodobování. Tedy v to, že by k někomu přišla a rovnou mu to vytrhávala z rukou. Kdyby nedošlo k takovému zaintegrování, mohlo by se navíc stát, že by příště už Anička "pouze" neplakala, ale třeba už by jí pomyslně ruply nervy a prostě by po dalším takovém dítku, co jí něco vezme "šla". Aby tedy nedošlo k nahromaďování si frustrace, je třeba to ještě rozmluvou všechno zahojit.

S rodiči jste byla domluvená, že dorazí večer před uspáváním malé Aničky. Půl hodinky před tím, než mají dorazit, vám volá zoufalá maminka, že stojí na dálnici v koloně a že určitě nestihnou přijet na čas. Zpoždění budou mít veliké a není nikdo, kdo by je mohl zaskočit. Anička je z celodenního řádění již unavená a ptá se po rodičích. Co budete dělat?

Uklidním nejprve rodiče, že se nic neděje. Poptám se jestli se jim povedl výlet a jaké mají zážitky. Poté co maminka pookřeje, zaměřím její pozornost na to pozitivní. Na to, že se vlastně všechno vydařilo a není třeba se nyní pro kolonu kazit zážitek, jelikož jsme s Aničkou také měly hezký den. Ujistím rodiče, že na ně s Aničkou počkáme pokud by se jí bez maminky nedařilo usnout, nebo, že na ně budeme čekat ve spánku v posteli. Pokud to telefonní spojení dovolí, zkusila bych zprostředkovat společný hovor. Kdy bychom si přes hlasitý reproduktor mohli s Aničkou trošku popovídat všichni a uvedli ji do situace a sice, jí dali prostor aby rodičům dala vědět jak se měla a co zažila a dověděla se co dělali oni, kde teď jsou a za jak dlou přijednou a tedy i to, jaké máme nyní možnosti. Pokud se Anička ujistí, že rodiče už jsou na cestě a vše je se všemi v pořádku, je dost možné, že se jí podaří usnout se mnou a že si s jejími rodiči jen tzv. vyměníme dveře :). Po telefonátu bych její spánek ještě podpořila koupelí v levanduli a čajem z mateří doušky. Včas potemnělá světla, pyžamo, plyšáci, teplo pelíšku a aroma umí zázraky.