Velmi mne mrzí, že paní Madlen F. napsala takové hodnocení, přestože podle mne by měla dobře vědět co je pravda.

Bohužel v jejím textu nesouhlasí ani počet setkání ani počet hodin. Prvně jsem věnovala paní 2 hodiny svého času mimo jejich domov, abychom si dle jejich slov mohli v klidu promluvit bez syna (12) - přitom mají velký dům.
Už to mne mohlo varovat, ale já jsem paní věřila. A počet mých návštěv u nich doma byl pak 3 – dvě návštěvy po třech hodinách a jedna byla čtyři. Syn je dle maminky autistický a má i ADHD ale paní píše v hodnocení AHDH. V době kdy jsem s chlapcem pracovala, byl ještě také dle rodičů nachlazený. Já na něm ale neviděla žádné známky ani onemocnění ani jejich třeba zvýšené rodičovské péče. A to jsem zkušená zdravotní sestra.
Paní jsem jasně prosila a i jsem ji vysvětlovala, že pro úspěšnou pomoc synovi i celé rodině- jak mne o ni prosila potřebuju opravdu všechny dostupné informace a pokud možno i zprávy z různých zařízeních v různých státech kde chlapec během svého života pobýval. Paní po mně chtěla opravdu zásadní změnu poměrů v rodině, a přesto neposkytla to, co přislíbila.
Slíbila mi také úzkou spolupráci a vypadalo to, že rozumí, co ji povídám a byla i nadšená, posílala srdíčka ve zprávách a se vším co jsem říkala, souhlasila. Bohužel jsem také nedostala velmi zásadní informace o synově impulzivitě, která se projevuje agresivitou a destruktivitou vůči předmětům a i lidem když např. kromě jiného násilně požaduje, aby mohl ruku a prsty druhého člověka používat i jako šťourátka do nosu apod. Z jeho impulzivity mám stále ještě zdravotní následky, ale ani jednoho z rodičů to nezajímalo ani, když se to stalo ani potom kdy jsem následky řešila. A to přestože mi o synovi měli říct pravdu dopředu, aby všechny ochránili. Výslovně jsem se na to ptala, ale dostala jsem informaci, že už to je minulost a že oni nevědí nic, proč k tomu dřív docházelo apod. Ale bohužel postupně se mi začalo chlapcovým chováním odhalovat, že fyzicky napadá i rodiče. Ale paní mi řekla, že už se toho dávno zbavil. A jen řekla, že se oba s manželem bojí kdykoliv syn něco vezme do ruky, protože před tím věci často házel a rozbíjel a myslím si osobně, že tím byl nebezpečný i druhým lidem. A také mi řekla, že nyní schválně bere do ruky různé věci třeba i velké nože – což jsem viděla, aby se báli. A oni se ho také bojí. Ale najednou mi paní začala říkat, že oni se nebojí. Nevím, proč to změnila, když to bylo naprosto jasně vidět. Vypadá to, že rodiče nedostali informace od odborníků tak, aby věděli, jak mají se synem zacházet a tak mi paní řekla, že chlapce bohužel vychovali tak, že doma všechno organizuje a všechny ovládá a že by s tím chtěli pomoct. Vím, jak se taková situace může zvládnout, ale předpokládá to samozřejmě velkou spolupráci s rodinou.
Paní odjela na pracovní cestu do Francie a já jsem začala pracovat se synem, abych jim co nejdřív pomohla a zkoušela jsem se obracet na otce (pracoval s domova) s prosbami o informace, které mi chyběli. Což nebylo příliš úspěšné a paní mi teprve v té chvíli napsala, že otec dle jejích slov si to tak hluboko neuvědomuje a hůř to cítí. Nevím, proč mi to neřekla rovnou a já bych se začala starat o jejich syna až když by se vrátila domů z pracovní cesty.
S chlapcem se mi postupně dařilo pracovat i odpočívat i jít ven na zahradu kam dle rodičů chodil nerad – samozřejmě na začátku je opravdu potřeba vědět co nejvíc informací od rodičů jak se synovi potřeby projevují. Ale bohužel říkali, že to neví. Takže uprostřed naprosto klidných aktivit, které se mnou dělal aktivně a ochotně třeba malování, nebo povídání s knížkou mne rychle, velmi přesně a silně udeřil do obličeje. Dohromady celkem dvakrát za tu dobu mé péče a otec na to vůbec nereagoval.
Obětavě jsem ve vlastním volnu dokonce šla pro chlapce koupit pomůcky pro učení a aktivity abych rodičům šetřila čas. Vymýšlela jsem postup a plán jak dosáhnout toho, co rodiče chtěli a měli konečně čas na svou práci a chlapec návyky pro školu, kterou pro něj naplánovali online. Chtěla jsem jim to umožnit, ale zároveň bylo potřeba ze začátku mít v nich oporu také proto, že já jsem byla v jejich prostředí s odlišnou kulturou, která není zase tak u nás běžná. Nebudu psát, o co jde. Paní mi slíbila, že mne zkontaktuje s paní, která jim prý velmi pomohla se synem a prý mu pomáhá online dokonce prý každý den. Bohužel ani od této paní jsem se nedozvěděla, jak s ním pracuje a paní měla jen velmi krátký čas na naší rozmluvu. Zkrátka opravdu nechápu, na jakém základě napsala paní takové hodnocení a moc mne mrzí, že raději nevyužila, co všechno měla možnost využít. Bohužel paní odmítla se mnou komunikovat, abychom se alespoň mohly domluvit, co jí trápí, že píše takové věci nebo si vysvětlit nedorozumění. Patrně mi chtěla z nějakého pro mne záhadného důvodu ublížit. Já jí však stále nabízím pomoc v její nelehké situaci.