Kristina se chce věnovat hlídání dětí, protože už od školky věděla, že je to její poslání. Začínala hlídáním sousedovic dítěte a později hlídala děti i jedné paní v obci, a to i přes noc. Noční hlídání jí nevadí ani nyní. Nejraději má ty nejmenší děti, bez problémů zvládne i miminka. Během studia na střední škole jezdila na hasičské tábory, vedla dílničky v knihovně v Plzni a dnes prezenčně studuje navazující magisterský obor speciální pedagogiky. Má zkušenosti s dětmi s autismem, pracovala i ve speciální škole a ráda pohlídá děti se speciálními potřebami. Baví ji sledovat jejich pokroky a fascinuje ji, jak děti s autismem vnímají hudbu. Hudba je jí obecně velmi blízká, hraje na klavír v orchestru, doučuje jedenáctiletou holčičku na flétnu a je schopná učit základy klavíru, flétny i zpěvu (zejména menší děti). Ráda s dětmi tvoří a sama vymýšlí didaktické pomůcky. Má také zkušenost s rodinou, kde způsob péče nebyl podle jejích představ, což jí pomohlo lépe si ujasnit vlastní přístup k respektujícímu a citlivému hlídání. Hlídání nabízí v Brně a okolí.
Jak Kristina zvládá každodenní situace
Máte poprvé hlídat Aničku z Prahy, které je čerstvých pět let. Anička už rok chodí do školky a její maminka s tatínkem si nyní potřebují vydechnout a vyjet si na celou sobotu na společný výlet ve dvou. O Aničce víte, že ji ještě nehlídala jiná teta než maminčina sestra, že u knížky moc dlouho nevydrží a nejvíce ji baví jakýkoliv pohyb. Maminka s tatínkem nebudou mít speciální požadavky na denní harmonogram, nechávají jej čistě ve vaší kompetenci. Jak bude vaše společná sobota vypadat?
S Aničkou bych strávila den tak, aby se cítila bezpečně, spokojeně a měla dostatek prostoru pro pohyb, který ji podle rodičů nejvíce baví. Den bych vedla flexibilně podle její nálady a energie, protože je to naše první společné hlídání a je důležité, aby měla pocit jistoty.
Ráno bych začala klidným seznámením, aby měla čas si mě „osahat“ a cítit se uvolněně. Nabídla bych jí několik možností, co by chtěla dělat jako první. Dopoledne bychom vyrazily ven — na hřiště, do parku nebo na kratší procházku s jednoduchými úkoly (hledání barev, sbírání přírodnin, skákání po kamenech). Aktivity bych volila tak, aby pro ni byly příjemné a přirozené.
Po obědě bych zařadila klidnější část dne podle toho, jak bude unavená — například tvoření, stavění z kostek nebo hraní s jejími oblíbenými hračkami.
Odpoledne bych opět nabídla aktivnější činnosti, třeba jednoduché pohybové hry doma, taneční hry, malou překážkovou dráhu nebo další pobyt venku, pokud bude mít chuť.
Celý den bych vedla tak, aby byl pro Aničku přirozený, hravý a bezpečný. Rodiče nemají speciální požadavky na harmonogram, takže bych reagovala hlavně na její potřeby a aktuální rozpoložení. Průběžně bych rodičům poslala krátkou zprávu, aby věděli, že je vše v pořádku.
S Aničkou jste na písku a kromě dovádění na průlezkách také stavíte bábovky. Anička poklidně sedí a z postavených bábovek se snaží připravit hotové cukrářské potěšení. Zrovna má v ruce sítko, kterým „cukruje“ bábovku. Přijde k ní holčička asi ve stejném věku, vezme jí sítko z ruky a hodlá si s ním hrát sama. Anička je nešťastná a natahuje, že bude plakat. Jak situaci vyřešíte?
V první chvíli bych se věnovala Aničce, protože je to ona, kdo prožívá silnou emoci. Poklidně bych k ní přistoupila, navázala oční kontakt a uznala její pocit: „Vidím, že tě to mrzí. Ty sis se sítkem hrála a teď ho má někdo jiný.“
Tím jí dám najevo, že její emoce jsou v pořádku a že jsem tu pro ni.
Poté bych se obrátila i na druhé dítě, klidně a bez napomínání. Jednoduše bych popsala situaci:
„Anička si s tím sítkem teď hrála. Můžeme se domluvit, jak to uděláme.“
Nabídla bych několik možností, aby měly obě děti pocit, že se na řešení podílejí:
- „Můžete se s ním střídat.“
- „Můžeme najít jiné sítko nebo jinou formičku.“
Pokud by Anička sama řekla, že si vezme jinou hračku a že jí to nevadí, přijala bych její návrh — je to její rozhodnutí a je v pořádku ho respektovat.
Pokud by se ale necítila dobře nebo by druhé dítě nechtělo spolupracovat, jemně bych sítko vrátila Aničce se stručným vysvětlením: „Aničce to teď patří, hrála si s tím jako první. Za chvilku se můžete vystřídat.“
Aničce bych pak pomohla vrátit se do hry — třeba tím, že mi ukáže, jak chce bábovku „dozdobit“, nebo že společně postavíme další.
Celou situaci bych vedla klidně, bez zbytečného moralizování, s důrazem na domluvu a respekt k oběma dětem.
S rodiči jste byla domluvená, že dorazí večer před uspáváním malé Aničky. Půl hodinky před tím, než mají dorazit, vám volá zoufalá maminka, že stojí na dálnici v koloně a že určitě nestihnou přijet na čas. Zpoždění budou mít veliké a není nikdo, kdo by je mohl zaskočit. Anička je z celodenního řádění již unavená a ptá se po rodičích. Co budete dělat?
V první řadě bych maminku uklidnila, že je vše v pořádku a že Aničku zvládnu uložit ke spánku i bez jejich přítomnosti. Ujistila bych ji, že se o ni postarám a že jim dám vědět, jakmile bude spát.
Poté bych se věnovala Aničce, která je unavená a ptá se po rodičích. Klidně a jednoduše bych jí vysvětlila, že rodiče uvízli v koloně a dorazí později. Důležité je, aby cítila jistotu a bezpečí, proto bych jí nabídla klidný večerní rituál podobný tomu, který má doma. Uložila bych ji ke spánku s oblíbeným plyšákem nebo dekou a zůstala u ní tak dlouho, jak by potřebovala, aby se cítila klidně.
Rodičům bych po telefonu nebo zprávou dala vědět, že Anička spí a že je vše v pořádku, aby se nemuseli stresovat. Celou situaci bych vedla s klidem, empatií a respektem k potřebám Aničky i rodičů, aby večer proběhl co nejpříjemněji navzdory nečekanému zpoždění.
